Rainbow mě strašně chytlo!
Vlasta a Antonín Panenkovi
I když někdo není sportovním fandou a třeba o fotbalu neví vůbec nic, jméno Antonín Panenka prostě zná. Je totiž skutečnou legendou, a to nejen kvůli své pověstné penaltě na mistrovství světa v roce 1976. A jak se říká, za každým úspěšným mužem stojí silná, milující žena. Antonín měl to štěstí a takovou ženu před padesáti lety našel. Jsou spolu od šestnácti a my známe Vlastu Panenkovou docela zblízka. Před pár lety byla součástí Rainbow obchodu, proto mě napadlo zprostředkovat vám její pohled na práci obchodních zástupců.
Vlasto, rád vás po dlouhé době vidím, jak se máte?
Skvěle. Jsem v důchodu, odpočívám, uklízím, starám se o rodinu…
A nestýská se vám?
Stýská. Pro mě to byly úžasný dva roky. Mohla jsem ukázat svým známým, kteří mají malé děti, jak Rainbow funguje. Že je to pro ty děti úplně něco jiného. Že můžou dýchat úplně jiný vzduch. Protože víte, co normálně lítá z vysavače, když mu svítíte lampou na výfuk. Mě to prostě strašně chytlo. Chtěla jsem, aby všichni lidi s malými dětmi měli doma zdravé prostředí. Tak jsem je začala oslovovat a hrozně mě to bavilo. Předvádět nejprve u známých a pak i cizích lidí, jak se s tím uklízí.
Jak jste se vlastně k Rainbow obchodu tenkrát dostala?
Tonda: Původně chtěla koupit celý Rainbow, celou firmu (smích)…
Vlasta: U mě to začalo tak: kamarád Jirka si chtěl pořídit Rainbow, úplně se do něj zbláznil. Řekl, že si na toho Rainbíka vydělá, že ho prostě musí mít. A teď mi to tak popisoval a já jsem řekla, to já ho musím mít taky. Pak jsem Rainbow viděla od Petra Vosýnka a to už bylo jasný, že mě to chytlo za srdce.
Když jste pracovala u nás, byla jste velmi úspěšná. Sama jste prodala i 16 Rainbow za měsíc…
Vlasta: To jo. Vydělávala jsem si velmi slušně. Dokonce jsem i povýšila v kariéře a kvalifikovala se na Pacesetter program v Piešťanech. Bylo to tam úžasný a hlavně, mohla jsem manželovi oplatit, že jsem ho taky jednou někam vzala já.
Tonda: Ono pracovat za provizi je pro lidi motivační faktor. A Vlasta je taková příjemná, proto si to od ní všichni kupovali.
Vlasta: Já si s nimi vždycky tak pokecala, se všemi zákazníky jsme byli naprosto v pohodě. Spousta lidí mi pak ještě volala i jen tak. Bavilo mě jezdit na ukázky. Po cestě vždycky někde na kafíčko na pumpě. Bylo to fajn, moc ráda vzpomínám.
Tonda: Do dneška si s některýma dopisuje (smích).
Tak se k nám zase vraťte…
Mně je pětašedesát, už jsem se cítila unavená. U Rainbow pro mě bylo těžký tahat krabice, třeba do třetího patra. Teď už si to užívám jen doma. Vždycky vezmu Rainbíka, dám si k němu všechny nástavce, vezmu si prach, pak si s ním vysaju podlahy, udělám postele, připojím vytírání a je hotovo.
Tonda: A já jdu na pivo. Mě by to do ruky nesvěřila.
Vlasta: Ty bys chtěl uklízet?
Tonda: Ale vždyť ty mě k tomu stejně nepustíš.
Vlasta: To je pravda. On nesmí doma na nic sáhnout, to je moje práce. Když Tonda začínal s fotbalem, tak jsem se rozhodla, že budu dělat zázemí a starat se o domácnost, aby se mohl věnovat sportu naplno.
Tondo, vyběhnete ještě občas na trávník?
Jo, ještě občas. Už moc nemůžu, protože mám nějaká pohybová omezení. Fotbal je pro mě nejobtížnější, protože tam se musí hodně běhat. Ale tenis a golf si užívám. A ještě hraju závodně ping-pong, takovou nižší soutěž, tím se bavím.
Uděláme ještě nějakou fotku?
Vlasta: I se mnou? Já jsem si nemyslela, že mě budete taky fotit, protože každý fotí jenom jeho… Já kvůli tomu s Tondou ani nikam nechodím, protože to je strašný, to se nedá (smích).
Tonda: Je fakt, že si mě pořád někde někdo fotí, ale to k tomu životu patří, vždyť mě ty lidi celý život podporují! A teď konečně budeme mít i nějakou společnou fotku (smích).
